River Kingdoms

Dungeon of Keppers & Prisoners #3
21st session

Zápis do deníčku Oggurata, budoucího Boha

26. a 27. Arodu 4696 AR

Milý deníčku,
poslední dobou je to jeden zloduch za druhym, dneska jich tu bylo několik, ale alepoň jsme mezitim měli takovou malou pohodovou pauzu, kdy jsem vykuchal číču, kouzelnou číču. Byl to fajn den.

Po tom co jsme prošli cirkusem a Kvothe nám ukázal jaká balerína to je tak jsme se přesunuli dál. Voctli jsme se v malý místnosti s dřevěnejma dveřma s fakt úchylnym klepadlem, vypadalo jako lebka. Když jsme zaklepali a vlítli tam, tak jsme tam potkali toho úchyla co to tady celý vede. Týpek s náma měl nějakej problém protože hned začal hulákat, že smrdíme jako někdo koho zná a vrhnul se na nás. Kvothe měl jasnej plán, udělal kolem sebe kouř a schoval se v něm. Bohužel jeho plán nebyl Oggy-odolnej. Zapnul jsem si prsten a proletěl jsem směr na Kvotha. Ten skončil přímo před Nekrofilem. Čaroděj se s náma moc nesral, ze skříní vyskákali zomboňi, von vyčaroval zubatou díru pod Gildanem a už jsme se začli řezat.

Kvothe byl ihned chycenej do vokovů ale za chvilku se z toho dostal. Já měl naprosto dokonalej neselhatelnej plán, ten bohužel selhal když mě nekromant zparalizoval a z Kvotheho udělal ještě většího dementa než bejval. Každopádně i přes můj nedokončenej plán se Nekromancerofil rozhodl zdrhnout, takže jsme skončili vítězně. Původně jsem ho chtěl nakrájet svym vobouručákem, kterej by mu zabránil vodteleportovat se, ale nestih jsem to , tak jsem aspoň naporcoval ty zomboně. Jediný co pak zůstalo v týhle místnosti byl nějakej kus papíru, hádanka a hřeben, nic zajímavýho. Nemael nás doléčila, kluci vyřešili hádanku a šlo se do posledních dveří.

Stalo se zas to samý, zazděnej vchod, šlehlo to s náma a vobjevili jsme se na nějakym palouku vobklopený hordou nemilosrdnejch, nafoukanejch monster. Někteří jim řikaj kočky.
Nemám rád kočky a ty svIně to vědi a tim víc se ke mě cpou. Zas jsem si vytáh vobouručák, kterym jsem kočkám vyhrožoval. Nevohromilo je to, prokračovali v útoku na mou osobu. Naše parta se rozhodla nehrát si s těmahle chlupatejma démonama a našli jsme jejich šéfku, byla to divná rohatá mačka se třema vokama, uměla mluvit, vyléčila Kvotha a vysvětlila nám jak to tady funguje. Agiz prej bejval bejvával byl jeden z místních strážců, uvěznil toho kluka co jsme ho sundali na tom bále, další stážce byl Pebblet, to byl ten Nekrofil vedle, tadyhleta číča je poslední, vysvětlila nám, že jí musíme vodkrouhnout abysme mohli k tomu čtyřrukýmu týpkovi, kterej to tu hlídá a prej von je taky jeden ze strážců
Kočka nám nabídla, že když jí slíbíme, že se postaráme vo kočky, tak se nechá podříznout, Matilda si vzala kočky, já si vzal vobouručák a přeříz jsem jí. Kočka se proměnila v sošku, vobjevila se tam další hádanka, tu kluci vyřešili a už jsme byli připravený sundat velkýho šéfa.

Nalili jsme do sebe všechny lektvary a kouzla, který jsme měli dostupný, nacpali jsme soše všechny čtyry věci ta zmizela a vobjevil se tam portál. Hurá dovnitř! Všichni jsme tam naskákali a vobjevili jsme se v místnosti se spoustou sloupů, Driderkou, takovou tou hnusnou pavoučicí a vobrovskym čtyřrukym monstrem.

Ta svině Nemael se rozeběhla, klekla před monstrem a proměnila se v dalšího půl člověka půl pavouka. Zrádkyně je to. Všem řeknu, že je to baba a né chlap. Uvidí dělat si ze mě šoufky, udělám jí z toho zbytku jejího života peklo. Rozeběhl jsem se na nejbližšího pavouka, ten to nečekal a rozsekal jsem ho na nudličky. Velkej šéf uviděl jakej drsnej jsem borec, tak mě zpomalil kouzlem, nevadí, pořád jsem měl na sobě dost kouzel. Teda alespoň do tý doby než na mě naskočila Nemael a zrušila ze mě zbytek magie, teda až na zvětšení.

TO BE CONTINUED!

View
Dungeon of keepers and prisoners #2
20th session

24.1. 2016 (26. Arodu 4696)
Jde to tu celkem dobře. Sice jsme asi úplně nemuseli zabíjet toho kluka, ale chápu, že Kvothemu připadal nebezpečný. Pavoukožrouti už byli mrtví a trochu nám pocuchali barda, to asi už pracuje karma, tak jsem šel první já a propálil jsem chodbu plnou pavučin. Cestou jsme posbírali pár pokladů, co se tu válely, tím jsme se dostali do místnosti s dost hlubokou jámou překlenutou lepkavou sítí. Na síti jsme našli zapomenutý kokon. Po návrhu rozseknout ho vejpůl se z něj ozvalo, ať na to zapomeneme. Oggy kokon vyzvedl a otevřel. Vyloupnul se z něj půlčík. Trochu nazelenalý, ale jinak v pohodě. Představil se jako Alanon, dobrodruh. Jeho “přátelé” od něj utekli, když je přepadli pavouci. V Echo Woodu hledali ztraceného syna madame Ravong.
Síť přes jámu lepila, takže se dalo přelézt. Teda Kvothe to pro jistotu přeskočil. Alanon přehopkal. Oggy přelezl. Já teda nakonec taky, i když jsem se u toho málem poblil z toho hroznýho pohledu dolu do tý děsný propasti.
Mohli jsme pokračovat dál. Jediná cesta byly točité schody ještě hlouběji. Dovedly nás do jeskyně se stropem někde v nedohlednu. Pavučiny všude. Rozsvítil jsem si pochodeň a začal jsem je pálit. V tu chvíli se vynořil gigantický mutant, kříženec obřího pavouka a drowa, obrovský drider, a začal na nás kouzlit. Sugesce a blesky lítaly. Oggy to proběhl na druhou stranu, kde zmizel v protější chodbě. My zpátky. Drider se nás snažil vyšťourat že schodů. Ženským hlasem se nám driderka snažila namluvit, že orka sežrala stejně, jako sežrala nás. Tak jsem jí zkritizoval logiku jejího tvrzení. Poslala na nás na slepo spršku magických střel, tak jsem jí přiškvařil makadlo ohnivým obloukem. Co to kouzlo používám, nejsem v družině až tak neoblíben. Zahnalo ji to. Zneviditelnili jsme se a prošli jsme za Oggym. Ten tam zrovna prohledával paladina v místnosti pod šachtou, kterou šlo vidět nahoře denní světlo. Našli jsme mrtvého koně a nějaké magické prsteny. Paladina jsme ošetřili. Když se probudil, představil se jako Nemael, rytíř Iomedae a lovec nemrtvých z Pitaxu. Prý sem spadl tou šachtou. Na něco jsme se ho ještě vyptávali. Hlavně Oggy, který se přeříkával a půl napůl o něm mluvil jako o muži a jako o ženě.
Přečkali jsme noc a vydali jsme se domluvit s driderkou. Kvothe si vedl dobře, projít nás nechala a přiznala i to, že má sošku, kterou potřebujeme. Za sošku a za náš průchod chtěla jídlo, dali jsme jí koně a slíbili jsme jí, že jí budeme nosit i další. Prý tu žere samé netopýry a kočky. Když se rozpovídala, změnil jsem téma na Agize. Toho znala a nebyla z něj nadšená. Ještě jsme z ní zkusili dostat něco o jejím pánovi, ale prý jen, že má čtyři ruce. No aspoň víme, kdo tady ty mutanty produkuje.
Matilda už si o nás dělala starosti nahoře. Přece jen ty schody pro ni nebyly nic moc. Ještě by ten infarkt dostala doopravdy. Ale ohřála polívku, pochválili jsme jí recept a zabývaly už jen dvoje dveře. Jedny mrtvolně páchly a u druhých byly samé kočičí chlupy. Vybrali jsme si ty mrtvoly. Objevili jsme jsme se na náměstí na šibenici. Zrovna se nás chystali pověsit. Kvothe začal zaměstnávat kata, aby nám znovu přečetl rozsudek – zabralo další jeho klasické bla bla bla bla. Kat blekotal něco o lord Pebeltovi a zločinech proti němu. My jsme se mezitím rozvázali a sundali jsme si oprátky. Teda trvalo jim, než si nás všimli, ale to už jsem to jako neviditelný obešel. Dva drowí, strážci se nám přišli postavit. Kvotheho sekli a ten stuhnul na místě. Že by drowí jed? Hobit skočil za konstrukci šibenice a zmizel, no a Oggy se tam s nimi mlátil. Ještě s Matildou, která kotlem rozbila hlavu katovi. Drowové taky padli, jeden nerozdychal moje kouzlo a druhý Oggyho pěsti a Alanonovu dýku v zádech. Náměstí bylo namalované, jakoby z kulis, až na velké dveře, které vedly nahoru do nějaké místnosti, ve které dvě postavy držely truhlu. Když jsme se přiblížili, truhlu s lahvemi plnými hořlavin na nás vyklopili. To trochu zabolelo, ale mohli jsme dál. Postavy, dvě zombie, se rozpadly na prach. Následovala místnost s cirkusem. Naproti na závěsu byl znak Kassandřina cirkusu Nocturnal. Tohle bude ještě zajímavé.

View
Dungeon of keepers and prisoners #1
19th session

Bardi vždycky všechno odserou. Ach jo.
Po průchod taneční místností plné pastí jsme se těšili na odpočinek u jídla a hudby, která se ozývala z další místnosti. Přijetí na tanečním bále v místnosti ale nebylo tak vstřícné, jak bychom chtěli. Všichni tam na nás zírali jak na exoty. Jako kdyby tu neměli bandu otrhaných pobudů se zbraněmi v ruce každý den.
Trojice z postav v místnosti byli obzvlášť zajímaví. Jednoruký muž a dvě ženy, všichni samozřejmě s maskami. Muž nás vyzval, abychom s nimi zůstali, nejlépe napořád. Což nás zrovna nenadchlo, ale dali jsme se do řeči. Přátelská konverzace se změnila ve velmi nepříjemný výslech, když většinu z nás ochromil a trápil nás výčitkami nad chybami z naší minulosti. Oggyho, tu něžnou duši, to dojalo natolik, že se pokoušel spáchat harakiri kuřecí kostí.
Na mojí výzvu, aby toho nechal, jednoruký muž nereagoval. Tak jsem ho seknul mečem.
Moc pozitivně to nevzal, takže jsme se do sebe všichni pustili. Se svým doprovodem nás na střídačku mátl, děsil a rozesmával, takže boj byl poněkud chaotický. Nakonec se nám ho podařilo udolat, bohužel ránou do hlavy mečem.
Po odpočinku jsme prohledali vedlejší místnost, kancelář s celami, kde jsme našli obraz, pěknou sekeru, masku a kouzelné klíče. A muže připoutaného za ruku v jedné cele. S ránou od meče v čele. Vzali jsme si jeho ucho v dojemné naději na budoucí oživení. Jsme zkrátka ti dobří.
Uhodnutím jedné z Agizových hádanek v knize jsme se vrátili do hlavní místnosti se sochou a plánovali další postup (pozn: co má Agiz s tímhle místem společného? Vypadá to, jako by nám tuhle cest připravil on)
Sotva jsme přišli do místnosti, viděli jsme malého pavouka, jak odnáší klíč od horních dveří! Podběhl pod dveřmi, takže jsme se pustili za ním. Vešli jsme do jeskyně, která byla překlenuta úzkým kluzným můstkem a celá pokrytá pavučinami. Hm, podezřelé. Ale klíč potřebujeme, tak hurá vpřed.
Na můstku nás překvapivě napadly příšery. Pár letajících Pavoukožroutů, jeden pavoukočlověk a ,k našemu překvapení, červy rozhýbaná Queen. Tu jsme rozsekli, mutanta jsem skopl z můstku (This Is Spart…Vidlákov!!). Spidereateři nám ale dali co proto. Kouzliči jednoho usmahli, ale druhý mě stihl paralyzovat a bodnout žihadlem. Fakt hnus.
Babča se na mě vrhla a pokusila se ze mě pavoukožroutí vajíčka vyříznout, ale jak se jí klepali ruce, tak mi málem místo toho vzala ledvinu. Takže zatím rozhýbávám paralýzu a v břiše mám zárodek něčeho, co mě za pár dní bude chtít sežrat. Oficiálně nejhorší zážitek vůbec.
Jestli tohle přežiju, tak už s váma už nikdy nikam nejdu

View
Vyhlazení pavoukovců a průzkum podzemí
18th session

Zápis do deníčku Oggurata, budoucího Boha

23. Arodu 4696 AR

Milý deníčku, dneska jsem se po dlouhý době vrátil ke svým orčím kořenům.
Po tom co jsme dostali přes držku vod pavouků, tak jsme takticky zdrhli. Mě Oggyho zahnali na útěky trapný domácí škůdci. Odporný paraziti. Zapřísahal jsem se, že je je rozdrtim na prach. Snese se na ně můj boží hněv.

Já s Queen jsme zdrhli mezi prvníma a po chvíli jsme se potkali se zbytkem party. Vyléčili jsme se a hned šli zpátky. Nalil jsem do sebe lektvary, Gildan mě rozsvítil kouzlama jak vánoční stromek a já se kompletně poddal zuřivosti a instinktům. Cokoli ke mě přišlo chcíplo. Bolestivě, hnusně a bez vyjímky. První kořistí se stal ten největší macek z pavouků. S vyceněnejma tesákama radostí sem sledoval jak padá k zemi. Pro jistotu jsem mu ještě rozšláp tu jeho vodpornou palici.

Kouzelnice nikde nebyla, tak jsem šel rubat ty divný pavoukolidi, padali jak hrušky, neměli šanci. Moje pěsti nesli smrt. Byl jsem bohem který se mstil. Byl jsem nepřemožitelnej a vztek mě přes všechnu bolest hnal dopředu. Jed na mě neměl žádnej vliv a v zádech se mi utábořila babča Matilda, která mě pořád léčila. Za chvíli se ke mě schoval i Gildan. Stal jsem se stěnou a zároveň kladivem proti nepřátelům. Jediný na co jsem byl schopnej myslet bylo zničení těhlech odporností.

Pak už si pamatuju jen jak se vobjevila pavoučí čarodějnice, byla větší a hnusnější než předtim. Podivala se na mě, řekla pár slov a já cejtil jak se mi do hlavy zabod studenej hřeb z magie. Najednou jsem žil jednou myšlenkou a chtíčem jí vykonat. “Zabij své přátelé,” zněl příkaz a já neměl šanci se mu ubránit. Zuřil jsem vzteky. Měl jsem doslova tmu. V tuhle chvíli ode mě naštěstí byli všichni dost daleko. Teda skoro všichni. Queen u mě věrně stála. Netušila co přichází. Nejspíš se na mě v tu chvíli ani nesoustředila, stála mezi mnou a pavoučicí a snažila se mě před ní ochránit. Naslepo jsem se rozmáchl a zasáhl jsem. Cejtil jsem jak moje pěst dopadla na měkkou srst, cejtil jsem jak se pod mojí silou lámou její kosti. Pak už jenom zakňučela a umřela. Z vočí se mi draly slzy, který smyly poslední zbytky hlavu voblbující magie. Už jsem zase byl zbraň a byl jsem vodhodlanej pavoučici roztrhat nakousky. Kvothe mě poslepu navigoval. Já došel na pozici a dal jsem do toho celou svou duši, neexistovalo nic jinýho než potřeba tu zkurvenou kreaturu zabít. I slepej jsem jí zasáhl a pak už neměla šanci, nepřestával jsem ani když byla na zemi, pokračoval jsem dokud jsem jí nerozšlapal na sračky. Byl jsem celej od pavoučích vnitřností. Po chvíli jsem vychlad a s tim se mi i vrátil zrak.

Přišel jsem ke Queen, kleknul si a děkoval jí a zapřísahal se, že už pro mě nikdo nikdy neumře. Vzal jsem si dráp na památku a nechal jsem jí tam, věděl jsem, že lidi se pohřbejvaj, ale u zvířete jsem o ničem takovym nikdy neslyšel. Doma v Urgiru se nic takovýho nedělo, Bauglir, mi nikdy nic takovýho nevyprávěl a v kláštěře jsme nemohli mít žádný zvířata, kromě nějakýho dobytka. Gildan s Kvothem sice navrhovali, že bych jí měl pohřbít, ale mě připadalo hezčí aby se vo ní postarala příroda a tim mohl pokračovat koloběh. “Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít,” řikával vždycky mistr Bauglir.

Odpočinuli jsme si dali jsme se dohromady a šli prohledávat ruiny, na jednom sloupu jsme našli ďolík ve tvaru tý pavoučí sošky co měla ta pavoučice. Strčili jsme jí dovnitř a votevřeli se dveře a před náma byli točitý schody vedoucí fakt hluboko. Vzpomněl jsem si na Země Temnoty, hluboko pod Urgirem, vodkaď jsme my orci a trpaslíci a jiná verbež přišli. Nejspíš to nebude vono, ale pokud jo tak chytnu partu pod krkem a vodtáhnu je na povrch. Temný Země jsou plný Drow, Duergarů a jinejch podobnejch kříženců a zmutovanejch hovad, není to tam hezký.

Když jsme došli na konec schodů byla tam divná čtyrruká socha s nějakou hádankou. Hádanky nejsou moje silná stránka, tak jsem to přenechal vodborníků. Vodborníci vyvodbornili že projdem všechny dveře a pak se uvidí. Plán nic moc, ale zněl vodborně, tak jsme šli k prvním dveřím a jen co jsme je votevřeli, tak jsme padli na hubu vomráčený, probudili jsme se v divný místnost plný zrcadel s tančícíma lidma. Vzpomněl jsem si na tu dobu v baráku Bezzduchejch, kde se v podobnym zrcadle rubala Mei’Xiu s tim malim pišišvorem. Už si nepamatuju jak mu to řikali. Ale nedávno na něj padla řeč u tý prolhaný Norny. Každopádně zpátky do divný místnosti s divnejma tancujícíma zrcadlo-lidma. Kvothe se velmi neohroženě vrhnul dopředu načež dostal čočku. Plamen mu sežehnul vobočí, ale jinak se hezounovi nic moc nestalo. Chvilku jsme jen tak stáli a házeli kusy mýho nepotřebnýho inventáře po celý místnosti. Vočividně to nebyli pasti. S kvothem nám hned došlo vo co go, vzali jsme se do tanečního postoje a šli jsme na to. Sem tam jsme sice trochu zaškobrtali, ale dostali jsme se na druhou stranu, všichni byli sice trochu pocuchaný, ale jen Bábi Matilda vypadala nad hrobem, ale to vona furt. Snad nám nepojde na infarkt nebo něco podobnýho. Stáli jsme v úzký chodbě a s dalšíma dveřma, Gildan sice něco mektal vo vodpočinku, ale nikoho to nezajímalo. Všichni se odmítali Oggyví jak dlouho muchlovat na chodbě vo velikosti 4,5 × 1,5 metru. Gildan byl dost zklamán, že se nebude moct tulit k mé mužné hrudi a byl pěkně protivnej. Rozhodl jsem se jít pořešit dveře.

Zpoza dveří hrála muzika a byli slyšet lidi. Tak jsem si řekl, že vodborník je vodborník a prostrčil jsem Kvotha dveřmama. Vevnitř byla spousta lidí s maskama a všichni tancovali. Bylo to jako v hospodě když se tam vobjeví bard, ale tadyto bylo takový víc fajnoví, míň chlastu a vošmatávání, víc masek a drahejch šatů. Jakmile jsme vešli tak kapela přestala hrát. Kvothe a já jsme na sebe rychle hodili převleky, takže jsme byli naprosto nenápadný. Gildan neměl masku ani pořádný šaty a jen se dál ksichtil. Matilda na sebe hodila hrnec. Bonusový body za kreativitu! Nějakej fajně voblečenej týpek nás začal zdravit, já mu začal vodpovídat. Načež mi Kvothe voznámil, že mám držet hubu a vypadat nenápadně. Plán se mi zamlouval, tak jsem se nenápadně vypařil k bufetovýmu stolu a šel jsem do sebe klopit žrádlo.

View
Les Ozvěn
17th session

4.1.2016 (22. Arodu 4696)
dopis pokračuje
Čtení osudu teda ale vůbec nebyla komfortní záležitost. Nejdřív se ozvalo Oggyho zaúpění a žuchnutí na zem. Jelikož horké letní večery jsou už prakticky za námi, tak jsme dál dřepěli venku v té zimě a čekali. A já bez pláště. Už mě to fakt nudilo, tak jsem přemýšlel, jak zas budu muset prát ten plášť, kdyby mi ho Oggy zamatlal krví. Dělat se nic nedalo, mohli by si nás všimnout ti krvelační rybáci.
Jenom napětí a bílá záře zevnitř zpod dveří. Ponurou atmosféru proseklo až JEJÍ zvolání, že konečně vidí osud Ogguratův a něco o zkáze. Po chvíli se tam něco semlelo, pak další rána o zem a nesympaticky vypadající zelená záře vystřídala bílou. Tendence padat k zemi se tam rozmohla natolik, že nikdo z nás venku neměl odvahu otevřít dveře. Popravdě já třeba jsem svíral svoji plaveckou hůlku a byl připraven i na taktický ústup vodou. No po nějaké věčnosti se dveře konečně rozletěly a tam Oggy, že prý “to nevyšlo”. Košili sice měl roztrženou, ale jinak nic. Jo až na niť s uzlem, co z něj čouhala.
Postupně z orka vypadlo, že se nějakou dobu vznášel nad svým tělem, až se tam ze zelené mlhy vynořil krysák Agiz v doprovodu Chiary a zarazil JÍ do hlavy velký meč. Taky se mohl bavit s Oggym, když byl mimo tělo. Proto nebylo celou dobu zvenku nic slyšet.
JEJÍ aura mimochodem vyprchala a na zemi ležela extrémně sešlá různě zjizvená stařena s rozpolcenou lebkou. Navíc vypadala, jako by si někdy před dávnou dobou implantovala části těl jiných lidí. Žádné plátno u sebe neměla. Tohle sakra není fér! Když už jsme JI konečně našli a domluvili se s NÍ, tak musí přijít Agiz, prostě JI zabít a ještě sebral plátno toho netvora. A aby toho nebylo málo, tak si řekl o Oggyho uzel. A ani neprozradil, co za něj dá. Jen řekl, že něco dá a že to prý má hodnotu. Oggy to naštěstí odmítl, což bych taky udělal. Agizovi nevěřit ani nos mezi očima. Ještě když nechal zestárnout Chiaru o několik let. Jelikož ale vrátil Oggyho do jeho těla a nechal tam ten kouzelný meč, na kterém se objevil nápis “DÁREK”, tak po nás v budoucnu očividně bude ještě něco chtít. Vyděrač.
Nechtěli jsme se zdržovat na místě, kde se staly všechny ty věci, tak jsme sebrali to tělo a přeplavali zpátky. Další den jsme JI pohřbili. Oggy začal proslov, jelikož s ní měl největší zážitek, ale nakonec jsme jí na rozloučenou všichni něco řekli.
Tak je Mosswater za námi. Něco mi říká, že sem určitě ještě zavítáme. Příště ale budeme ještě připravenější.
Ráno nás čekala další cesta. Oggy pořád neviděl, vypadal, že mu bylo fakt špatně a asi si něco odnesl od těch vran a to se zhoršovalo. Silnice nikdo moc nepoužívá, takže jsme se po nich bez horších potíží dostali po setmění až k bráně Fort Inevitable. Strážní byli příjemní jako kudla v zádech a Kvotheho vyjednávací schopnosti zase ohromily, když jeho nejlepší argument pustit nás dovnitř zněl, že “Oggy má nemoc”. Sice nás nechtěli pověsit, ale vstupenku dovnitř nám zajistil až měšec zlaťáků. Konečně nocleh v normální posteli. Hospoda docela žila. Trochu jsme se vyptali. Kvothe přišel s tím, kde sehnat magické léčení a já jsem se rovnou vyptal na Mei-Xiu, když tak cestovala. A ono jo. Hlasitá skupinka na druhém konci výčepu by ji znát údajně měla. Hlasitá, protože se skládala z Garla (gnóm) a dvou žen – Dzinare a Evary (drow a tiefling), kteří se až teatrálně snažili lichotit poslednímu u stolu-nějakému šlechtici, jistému lordu Xaviovi Yarkanovi. Nebyl problém si přisednout. Ale byl problém poslouchat toho šaška a nevyprsknout přitom smíchy. Než ale kdokoli postřehl, jak kolosální nesmysl to zase vypustil z úst, tak už opět mluvil o něčem jiném, takže vlastně nebylo příliš možné s ním nějak rozumně polemizovat. Poslouchal jsem je a ve vhodných chvílích jsem se snažil převést téma na Mei-Xiu. Dozvěděli jsme se, že to ona je tři dala dohromady, což mi něco připomnělo. Kvothe ale pak zradil a přidal se k pochlebování lordovi. Kromě toho pořád mrkal na tu drowku. Sice drowy moc rád nemám, ale ani Dzinare a ani Evara nevypadaly zle. Jenže mi pořád leží v žaludku ta zatracená Maelyra. Nemyslela to upřímně a asi bych jí to měl nějak vrátit. Večer plynul. Triky s kartami, mincemi, hudba, tanec a já nevím, co všechno ještě. Pak už mě nebavili, tak jsem šel spát.
Kvothe nespal v hostinci a jen nechal vzkaz, že se potkáme někde u brány. Fajn. Vyřídili jsme si vyléčení Oggyho u poněkud kultistického kněze, pak pár nákupů a šlo se. Odpoledne jsme se s tou bandou zase potkali. Měli povoz, jak na stěhování. A taky, že ano. Téměř kompletně odstěhovali inventář z domu lorda Yarkana. Večer u ohně se podávaly křepelky s tymiánem a další lordovy pochutiny, kterým ani Garl neuměl přijít na jméno. (A že je to kaviár z dikobraza fakt neberu.) No a nakonec Evara s Dzinare společně zmizely ve vozu. Kvothe se snažil nakukovat, ale nebylo vidět, tak jsem mu teda pomohl. Naházela se velká spousta dřeva na oheň, že ta vatra dosvítila až k vozu a už to tam Kvothe šmíroval tou svojí průzkumnickou magií. Ráno ten obraz zkoušel vyvolat zase iluzorními kouzly, ale pamatoval si jen části a měl to beze zvuku, takže pěkná otrava.
V Thorn Keep si ta banda konečně šla po svých za jistou madame Ravong a my jsme si mohli taky jít, protože Kvothe se doptal lidí na ty ruiny. Nikdo tam prý nechodí, protože takhle hluboko v lese jsou obří pavouci a ti, kdo se tam odvážili, se už nevrátili. To zní fajn, aspoň to bude nedotčené. Abychom to nehledali týden, najali jsme si jednoho z lovců. Sice hrozně skuhral, ale vyznal se a příští den nás dovedl skoro až k oněm ruinám. Ten kousek jsme si došli a on běžel asi za maminkou, aby stihnul večeři. Dalo se to najít docela snadno. Stačilo jít směrem, kterým přibývaly pavučiny.
Na první pohled ruiny docela zklamaly. Žádná impozantní stavba, ale jediná zřícenina kdysi snad nějaké věže, ze které zbylo podium a část prvního patra včetně schodů. Kolem bylo ještě pár zbytků z obvodových zdí. Dávali jsme pozor jako ostříži, ale pavouci nikde nebyli. Chtěli jsme opatrně obejít ty ruiny. Myslel jsem, že půjdeme jen kolem zdí, ale když Kvothe došel k podiu, začala být pod zemí patrná jakási znepokojující aktivita. A hned na to se ze země vynořilo snad šest pavoučích mutantů. Možná kdysi lidé měli různě na těle přišité části z obřích pavouků. K nim ještě velký pavouk s hejnem nechutných menších kolem sebe. Hned jsem měl možnost vyzkoušet si, jaké to je, když zalezou všude. A to jsem byl neviditelný! Oggy, jeho vlčice a Kvothe se tam mezitím bili s hordou mutantů. Z nejvyššího místa ruiny na nás ještě nějaká pětkrát nakopírovaná pavoučnatka posílala kletby. Pak vytáhla fialovou sošku pavouka a začala něco mumlat. A trvalo jí to a to hodně. Kvothe se vydal jí tu sošku vyrazit z ruky a já jsem ji zkoušel omráčit kouzlem. Jenže se nedařilo a jen mizely její klony a někdy ani to ne. Oggy se už nedokázal dostat se k ní přes ty mutanty a prostě dokončila svoje kouzlo. Objevil se neskutečně gigantický pavouk a kousnul mě tak, že mě málem přehryzl vejpůl. To nám už stačilo a vzhledem k našim zraněním jsme z boje raději vycouvali. A ani to moc nebyl problém. Megapavouka jsem nějak přelstil a Kvothe s Oggym utekli, protože ještě fungovalo zrychlovací kouzlo. Pavouci nás po chvilce přestali pronásledovat. Očividně se nemůžou nějak víc vzdálit od ruin.

View
Mosswater a Pohřební sudička
16th session

28.12. 2015
Gildanův zatím neposlaný dopis
19. Arodu 4696 v Mosswater
Drahý otče, drahá matko,
co si vzpomínám, svých výprav jste se vždycky účastnili společně. Tak mohu doufat, že si i toto psaní jednou přečtete společně. S přáteli se nám podařilo odhalit rozsáhlou akci prastarých hag, které jsou dnes známy jako Tři sestry. Nehodláme to nechat jen tak, a proto jsem se rozhodl toto napsat, protože mě ještě čeká mnoho nebezpečí.
Kde začít? Před pár dny jsme cestou sem osvobodili pár ubožáků z vypleněné vesnice. Vodní naga dopravovala její poslední obyvatele do svojí podvodní říše jako otroky. Její přisluhovače, trolly, jsme přemohli a naga se dala na útěk. Jedna vysloužilá půlorčí stařenka se s námi hned dala do hovoru. Kvothe se jí hned začal vyptávat, co umí. Ukázala na svůj kotel, který mimochodem vypadal mnohem těžší než ona sama, a odpověděla, že dělá skvělý vývar. To je holt Kvothe-pragmatický půelfí bard a odborník přes scimitar. Hned hledá, jak věci využít ve svůj prospěch. Našeho rozptýlení hned využili zbylí zachránění vesničané a nenápadně se vytratili. Doteď si nejsem jist, jestli byli nervózní z nás, nebo se chtěli zbavit stařenky. Každopádně stařenka, která se představila jako Matilda, automaticky předpokládala, že půjde s námi na sever. No a když si ji Oggy vzal na svého koně, tak jsme mohli vyrazit. To je holt on. Oggurat-snad asi jediný ork, který prosazuje dobro a sebeobětování. Co se jeho intelektu týče, tak to sice není úplně nejostřejší nůž v šuplíku, ale má vznešené cíle a už několikrát se ukázalo, že je to opravdový přítel.
Po dalším asi dvoudenním cestování, kdy jsem měl pocit, že nás řeka zlověstně pozoruje, se před námi vynořily ruiny města a oprýskaná cedule “Vítejte v Mosswater”. Při opatrném průzkumu jsme kromě svítících leknínů v zátoce, kouzelného mechu na soše na náměstí a ostrovu se hřbitovem a kryptou narazili na strašáka v poli. Po Kvotheho profesionálním ohledání metodou šťouchnutí se strašák ukázal se být strojem. Strojem na zkázu. Všude se najednou vyrojily vrány. Kvothe začal strašáka cupovat na kusy svojí čepelí, ale po chvíli se svíjel strachy. Oggy pobíjel vrány, jak se dalo. A já jsem si zakrýval oči, jak to šlo, než jsem se z hejna dostal pryč. Ve finále jsem strašáka spálil plamenným kouzlem. Když se nám i hejna vran podařilo rozptýlit, Oggy už měl bohužel vyklované oči. Po nějakém tom ošetření a průzkumu mlýna jsme se zaměřili na náměstí a ostrov.
Kvůli svým indispozicím se držela orčí část vzadu a já s Kvothem jsme se doplížili až ke břehu. Do vody bychom stejně nakonec chtěli jít, tak jsem kvůli svým předtuchám zvířil hladinu. Předtuchy ale nebyly tak přesné jako bývají a nohu mi prošpikovala harpuna. Prostě železnej hák na řetězu. Z vody se na nás vyhrnuli vodní lidé a merfolkové. Nebylo jich moc, asi jen hlídka, ale byli docela velcí a jejich harpuny málokdy minuly svůj cíl. Oggyho vedla jeho věrná vlčice, ale když si k nám doběhli, všude se objevily pavučiny a my jsme se nemohli dostat dál. Sil nám už tolik nezbývalo a museli jsme sáhnout do svých rezerv, abychom boj s nimi zvládli, ale jakmile jsme se sebrali, mohli jsme se jim postavit na odpor. Ze sítí se z místa, kde stála Matilda ozývaly nejdřív nadávky. Když už nepřátelé skoro prchali, zahlédl jsem ji, když zrovna škrtala křesadlem u pochodně, pak vyžehly plameny a nakonec se Matilda vítězoslavně vznesla z pavučin přímo vzhůru, čarodějnice jedna. Bylo po boji, tak jsme neotáleli, sebrali se a přeplavali na ostrov. Tedy až na letkyni s bradavicí a příležitostným zlým pohledem.
Tak jsme se dostali na ostrov. Do krypty se nikomu nechtělo, tak jsme jen tak potichu koukali po hřbitově. Až Oggy prolomil ticho a zkoušel JÍ lichotit. Další ticho. Třeba nerozuměla. Zkusil jsem JI oslovit lepšími slovy a v Sylvanu. Opět nic. Až Kvothe protočil panenky a prostě normálně řekl, že jsme JI dlouho hledali a jdeme za NÍ na návštěvu. Nato se dveře otevřely a ONA na nás zavolala.
Vnitřek nebyl moc osvětlený a ticho narušovalo jen vrzání kolovratu. Naplňovala nás JEJÍ mocná přítomnost. Přesto bylo poznat, že JI moc nezajímáme. Napjatou auru narušila až Matildina poznámka na kolovrat. Po jejich debatě o tom, že Růžena 2000 je rozhodně ten nejlepší model, jsme si oddychli, protože bylo jasné, že s NÍ bude řeč.
Co ovšem nejvíc upoutalo JEJÍ pozornost byla Oggyho zmínka o Felkenworovi. Byla neuvěřitelně sdílná, takže pozorně čtěte.
Záleží JÍ na Felkenworovi. Považuje ho za svého syna. Byl pravděpodobně posledním, koho k sobě přivedla, aby JÍ dělal společnost. Takže ONA opravdu dokáže spřádat osudy. Je osamělá a rozmrzelá. Nejvíc by JI potěšilo, kdyby se k NÍ Felkenwor vrátil, ale Felkenworovým osudem je už jen pomsta. A ONA ačkoliv to ví, zabít ho nedokáže, i když uznává, že by se tím dost vyřešilo. Dále o Felkenworovi ONA ví, že se spojil s “Pricem temnot” a momentálně se nachází v Daggermark. Z toho vyplývá, že Ranalc z Absalomu je Černý princ a je spojenec Tří sester. Teď navíc víme, že se k nim přidal Felkenwor a všichni se nachází v tvrzi v Daggermark. Jejich public face je Torr de Arie. Na hlídání a špinavou práci mají skupinku pěti holek. (Ačkoliv Kvothe posledně viděl jen čtyři.)
Legenda o Černém princi a zjištění cestovatele jsou tedy pravdivá. Černý princ byl poražen arcimágem a byl uvězněn v Absalomu. Mágovi se ale něco stalo a Černý princ se osvobodil. Teď se vrátil do River kingdoms pomoct svým sestrám vrátit se do Prvního světa, odkud všichni pochází. Nejde jim ale jen o to. Kompletní Kniha soumraku znamená zkázu River Kingdoms. Tak to ONA viděla.
Je nám jasné, že je potřeba něco udělat. Věc, kterou nám nabídla, je lákavá a zasadila by našim nepřátelům ránu, ale není zadarmo. Ten, kde se rozhodl obětovat se, je Oggy. Neodvážil jsem se mu to nijak rozmlouvat, a to i přestože si svým rozhodnutím nebyl příliš jistý. Chceme tu u NÍ zůstat pár dní, tak uvidíme.
Také jsme se od NÍ dozvěděli, že nějakou dobu pobývala v Heibarru, ale místo na NI nepůsobilo dobře. Pod ním se prý nachází strašlivé zlo související s Gyronnou. Proto odešla sem. Sice zátoku v Mosswater obývají vodní lidé, kteří původní město zničili, ale na NI si asi těžko něco dovolí.
Dopis dále nepokračuje čekaje na dokončení.
pumpkinhead_fiddlesticks.jpg
mosswater_merrow_by_nickrussell-d6g5j1c.jpg
merrow_caster.jpg
a_road_to_the_crypt_by_theviewfinder.jpg
half_norn.jpg

View
Útěk z hradu Daggermark a cesta na Sever
Session 15

Z dnešního dne by mohla být docela pěkná hra plná silných bojovníků, odvážných bardů a naprosto neužitečných čarodějů. Ale stejně to teď nebudeme moci vydat.

Postavy: Uggy, tupý, ale silný rváč, nejlepší přítel křehkých kouzelníků
Kote, naprosto úžasný a brilantní bard, který si ale bere loutnu i na vloupačku
Hildan, neurotický kouzelník, který si potrpí na svoji sbírku knih
Lynx, tajemný vrahoun v černém, s hrozivě nenápadnou maskou na obličeji
Laurena, cáklá léčitelka s otiskem cihly na čele a fetišem na prasata
Pozn. Jakákoliv podobnost z existujícími postavami je čistě náhodná

Dějství první, hrad.
-Scéna začíná ve chvíli, kdy skupina Odvážných Osvoboditelů (OO) v hradním vězení zachraňuje vězně a přemýšlí, co s kouzelnými řetězy
„Uggy, zapoj svoje mocné svaly a zkus, zda by řetězy těchto nebožáků nepovolili pod náporem Tvých mocných paží.“ KŘACH. Povolily.
-Gnómové, sourozenci Neveth a Celestýn utíkají z vězení a z hradu, cestou jen dojdou pro svoje ohaře a způsobí rozruch. Jsme domluveni, že se pak setkáme a pokusíme se proniknout blokádou Sevenarches. Lynx je doprovodí na nádvoří a pak zmizí.
Mezitím:
-Kote a Hildan obírají stráže. Hildan narafičí důstojnici za stolek a do ruky ji vtiskne odznáček Vrahů, malý pozdrav od Lady Smilos. Mise splněna. Kote mezitím nahlíží klíčovou dírkou a kouzly špehuje, o čem se vlastně jedná.
„Ty Hildane, většina těch dokumentů je o poskytnutí vojska a zásob proti Sevenarches, vše pod vedením Ranalca. Ty lordi musí snad bejt úplně blbý. A nebo očarovaný. Sám Ranalc je v místnosti, svítí kouzelnými aurami jako Vánoční stromeček. Vedle něj několika lordům teče slina po bradě, včetně duchem nepřítomného Arnefaxe“
„Hm, asi jsou nějaký blbý,“prohlásí vzdělaný a brilantní kouzelník. „Vidíš, koho si tu vyberou za vládce,“ a pokračuje v obírání mrtvol.
Bard, od přírody nenechavý a zvědavý člověk, začne prohledávat věž a zjistí, že se dá vylézt z okna na střechu hlavní hradní budovy. A taky to hned udělá.
„Hildane, zírej,“ Kote vyhodí hák na střechu a vyšplhá po něm. Po chvíli šmejdění se rozhodne pod vlivem lektvaru neviditelnosti vlézt do otevřeného okna. A koho tam neuvidí? Hildanovu přítelkyni, která si zrovna čte jeden z jeho milostných dopisů (dost nic moc, na kouzelných univerzitách asi zanedbávají tvůrčí psaní, pozn. autora). Co vůbec dělají holky v hradu? A Hildan jim píše, kde jsme a co děláme, jo? To jsou věci.
Hrdiný bard se zhoupne do okna a prohledá patro bez povšimnutí. Královská ložnice vypadá nepoužívaná, zvláštní. Ve zbytku patra jsou jen holky a dole je nezdravo moc stráži. Při pokusu protáhnout se oknem zpět na střechu si Koteho ale všimne čarodějka, a tak je nucen vyskočit z okna dolů do vody. Cestou vidí jak, jeho eskapádu (ne)pozoruje zbytek Odvážných Osvoboditelů.
„Tak dem, ne?“ prohlási Uggy do ucha Hildanovi, poté, co se nenápadně připlíží za něj. Oba uznají, že bez barda to není ono a že radši půjdou.

Nádvoří – sem asi zakomponuji scénu, co se skutečně stala
Cenestýn a Neveth se nahrnnuli ke svém ohařum a vítali se s nimi. V tu se rozrazili dveře z tvrze vyšel Ranalc v doprovodu Arnefaxe. Jak viděl Neveth s ohaři, tak se ďábelsky rozesmál a použil obojek Černého prince. Ohaři začali vrčet, vrhli se na Neveth a i s bratrem je roztrhali na kusy. Pro arnefaxe to byl takový šok, že se probral z okouzlení a začal bojovat s Ranalcem. Strhla se bitva, kterou nakonec Arnefax pustil na stínových koních s mrtvolami obou gnómů.

Dějství druhé, cesta
-Hrdinové na poslední chvíli utekli z hradu, sešli se u koní a v doprovodu Moonlight vyráží na Sever.
„Hele, fronta“, hlásí Uggy a ukazuje masitou prackou dopředu. Před družinou je zátaras a stráže hledají jistého Maxe, za vraždu svého otce.
„Hm, že by se Anthrax zase do něčeho namočil, brouká si Hildan.“ Nicméně, v družině nemají žádné, krysy, sraby ani práskače, a tak toho strážím řeknou minimum. Asi Hildan je pošle do Daggermarku.
-Cestou se družina snaží zrušit údajné okouzlení Moonlight, ale neúspěšně. A zase se k nim přidá Laureena.

Dějství třetí, Maashinelle
-Odvážní osvoboditelé navštíví Arnefaxe a najdou ho truchlit nad těly svých přátel.
„Ten Arnefaxh nám nějak vyměkl,“ říká si pro sebe Kote když ho vidí ronit slzy.
Po krátké rozpravě je Odvážným Osvoboditelům jasné, že byl již dlouho pod vlivem kouzla od Ranalca. Nyní ale plánuje bojovat proti němu a dokonce se nechá přesvědčit ke spojenectví s Lady Smilos. Hildan sebere pár uší od gnómů a jde se dál, směr Scrawny Crossing a Mosswater .

Dějství čtvrté, Scrawny Crossing
-Hrdinové vjíždí do malé vesničky a vidí, jak je pár jejich obyvatel unášeno trolly a nagoou
„Hele, nepřátelé. Tak útok, ne?“ (už nevím kdo, ale tak nějak to vystihlo názor celé družiny).
Uggy tam naskočí jako první a začne spolu s prasetem všechny „řezat“. Po chvíli se přidají i Kote s Laureen, ale moc dlouho to nevydrží. Zatímco Uggy, všechny mlátí, podráží a připaluje (výlet do řeky se nepočítá), tak milý bard dostane čočku ve dvou kolech a jde na zem. Stane se ale zvláštní věc – najednou zmizí a objevil se o kus dál, navíc vedle jeho těla byl Stín, který se zapojí do boje a nepříjemně oslabuje nepřátele. Zajímavá zkušenost.
Laureena mezitím všechny proklívá, mlátí a léčí. Hildan družinu trochu zrychlil, ale pak už nevím…vyvolává démonky? Rejpe se v nose? Ani ten Acid splash dneska nebyl.
(Pozn. Družina se shodne na tom, že poslední dobou je nejneužitečnějším členem družiny kouzelník. To je, vzhledem k faktu že v družině je i bard, skutečně úspěch…)
Boj dopadne celkem dobře, zuboženou družinu vyléčí Laureen, jen ta naga zdrhne.
-Záběr na jásající osvobozené vesničany, kteří se druhý den sbalí a vpadnou, protože ve vesnici jinak nikdo nezůstal.

Trochu se bojím, že děj bude rozvleklý a plný neužitečných dialogů a hádek nad knihami kouzel. Příští hru zkusím s herci dirigovat trochu svižněji. Raději si na to vezmu pevnou hůl.

View
Pauza, brigádníci a několikanásobná sabotáž Ranalca
13th and 14th session

První zápis do nově založeného deníčku Oggurata, budoucího Boha´

Milý deníčku,
založil jsem si tě, protože místní pošta stojí strašně za hovno.
S klukama sme si dali menší pauzu během který se od nás vodpojil Anthrax.
Během pauzy jsem potkal nějakýho chlapa kterej mi ukázal novej bojovej styl.
Řikal tomu styl Draka, připomnělo mi to Martyna, ten taky používal něco podobnýho a protože Martyn byl vždycky velkej machr, kterej mě skoro vždycky porazil, tak sem si řekl, že by nebylo marný se to naučit. Pár dní to trvalo, ale nakonec jsem to zvládl.
Když jsme si všichni zařídili to co jsme potřebovali a jen tak jsme se flákali kus od Daggermarku, tak k nám přijela taková strašně naleštěná ženská na koni. Vypadala jak živá plechovka, hned se začala představovat jako Aribel. Hned nám začala cpát jak nás musí sprostit viny a že ví, že jsme Johana nezabili mi a že to viděla a bla bla bla bla….
Když jsem se zmínil, že chci bejt bůh tak hned měla kecy, že je to kacířství, přitom uctívala Iomedae, blbka jedna.
Chvilku jsme se dohadovali co kdo bude dělat, ale nakonec jsme se vydali do Daggermarku a rozdělili jsme se, každej šel dělat něco jinýho.
Kluci šli pročesat Johanův barák, Aribel šla dělat kdo ví co a já jsem se doslechl o tom že Loric je ve městě, tak jsem se šel podívat po Martynovi.
Našel jsem ho v hospodě, chvilku jsme kecali o tom co se děje a zněho vypadlo, že povýšil, teď je z něho Loricova pravá ruka a žádý dopisy co jsem mu poslal mu nepřišli. Taky jsem z něho vymáčkl něco málo o Moonlight, ale nic velkýho. Pak jsme ještě chlastali než se ke mě přidal zbytek party. Aribel přesědčila Lorica aby nás vzal jako bodyguardy do tvrze.
Potřebovali jsme se dostat do Daggermarský tvrze ale i ven a to bez Lorica, ale nevěděli jsme jak, tak jsme se rozhodli navštívit lady Smilos a říct si vo pomoc. Cesta chvíli trvala a když jsme tam dorazili tak jsme ještě museli čekat než se šéfka uráčí nás potkat. Upřímně řečeno, tahle ženská nemá žádný vychování. Seděli jsme takhle u táboráku a najednou jsme byli prej vobklíčený zabijákama. Nemohli jsme nic dělat tak jsme museli bejt k lady strašně slušný. No každopádně jsme uzavřeli vcelku slušnej vobchod, ona nám řekla jak se dostat do tvrze, pomocí tajný cesty ve studně a my jí slíbili že postrašíme Ranalca.
Když jsme dorazili zpátky do Daggermarku, pečlivě zamaskovaní, tak jsme u vězení potkali tři hranice, k jedný byla přivázaná Moonlight. Menší změna plánu.
Rozhodli jsme se druhej den brzy z rána osvobodit Moonlight. Plán byl jednoduchej já drapnu Moonlight zatimco ostatní budou dělat bordel a vytratím se s ní na hřbitov. Všechno vyšlo jak po másle a na hřbitově jsme se sešli… teda až na Aribel, tu už jsme potom neviděli. Škoda mohla nám přece jenom ještě chvíli pomáhat.
Moje úžasný léčitelský schopnosti vyléčili Moonlight, která nám pověděla jak jí zabásli za pomáhání goblinům a že se na ní její bohyně vyprdla. Kvothe začal mektat něco o tom, že nás k ní ta Desna poslala. Nevim vod kdy zrovna von je poslíček Desny, ale budiž. Podařilo se nám přesvědčit Moonlight, že si jenom něco rychle vyřídíme a že pak půjde s náma na sever.
Vrátili jsme se zpět k našemu plánu, Gildan navrhnul udělat průzkum tajný cesty, v přístavu jsme potkali mrňavýho otravnýho trpaslíka, kterej nás celou dobu prudil a pozoroval, jak se potápíme a cestu hledáme. Naštěstí nebyl tak chytrej jako já aby mu došlo, že děláme něco podezřelýho.
Když jsme byli ready, stavili jsme se za Loricem a v průvodu jsme dorazili do Daggermarský tvrze, Loric zmizel jednat s lordama a my jsme šli hledat Maesnerovi, knihu a nakrást všechno cenný co najdeme. Sice to chvilku trvalo, protože Kvothe s Gildanem blbli po celý tvrzy a nakonec byli vykázaný z kuchyně a bůhví co ještě, nakonec se ale všechno urovnalo a my se tajně proplížili po hradu. Jakmile jsme vešli do první věže tak jsme uviděli kurevsky hustou balistu, mě s Kvothem hned napadli všechny druhy píčovin co by se s ní daly dělat, bohužel nám to nebylo dovoleno. Další překvápko který nás v týhle místnosti čekalo byl zamskovanej týpek, kterej se představil jako Lex a vysvětlil nám, že je od Lady Smilos a že na nás přišel dohlížet. Chvilku jsme ho vyslýchali, ale jeho tvrzení i to že se tu jen tak vobjevil bylo tak nepodezřelý, že jsme to nechali bejt a přivítali ho s otevřenou náručí. Musim říct, že ten člověk má ale zlatý ručičky. Když jsme totiž zjistili že tady nic víc zajímavýho nebude a přesunuli jsme se s trochou rozptýlení vodě mě do další věže, tak povotvíral uplně všecky dveře a zrubal všechny pasti, na tohle je ten týpek fakt machr, našli jsme nějaký fajný věcičky v bejvalecjch pokojích asasínů, což bylo fakt super, bohužel když jsme pokračovali v hledání tak jsme narazili na místní stráž. No ale to mě zas nějak nevadilo, hned jsem vodskoušel všechno co jsem uměl novýho a všichni se váleli na zemi, kde už jsme je dokopali, bohužel Queen jsem nechal za městem abych nebyl podezřelej, takže jsme byli trochu ve voslabení, ale i tak jsme je umlátili. V dalších dveřích jsme našli věznici s těma prašivejma Gnómama.

View
Trnový labyrint
12th session

30.11. 2015 (9. Erasu 4696 AR)
Probral jsem se, když mi někdo třásl ramenem. Gildan. To mne dost potěšilo, protože jsem po minulé nakládačce čekal spíš gnóma s ostrým nožem. Vedle mne se ze země sbíral Oggy, vypadal snad ještě hůř než já. Dvojčata nás z nějakého důvodu nechala žít. Po prohledání kapes jsme ale zjistili, že všechny peníze a cennosti jsou pryč, bohužel včetně té zatracené knihy. Tolik k vydělání si na školné…
Když jsme se rozhlédli, tak jsme kolem nás viděli jen vysoké stěny z trní. Slunce jimi sotva prosvítalo, nebyl to moc povzbuzující pohled.Ale zase jme živý, no ne? Tak jsme se sebrali a vyrazili do bludiště, hledat onu údajnou vesničku. Prý, že když nevíš kam jdeš, tak je každá cesta stejně dobrá. Tak jsme to nechali na Oggym…
A víte co? Ono se to povedlo. Oggy dostal nějaké vnuknutí a provedl nás do labyrintem do jeho středu, kde nás napadlo, že by mohla být ta vesnice. Byl tam akorát kruhový palouček, nikde ani človíčka. Chudáci zpěváci se tu tahají a nic. Tak jsem sednul na zem, že si dáme pauzu a něco zahraju.
Hudba měla nejen ozdravný účinek, ale dokonce i přilákala obyvatele bludiště. Jen dobře, že to nebyl minotaur. Zrovna když mi praskal struna z křoví vylezl malý příšerák s dýní na hlavě a podával mi kus drátu.A tu dýni neměl na hlavě, to byla jeho hlava! Kde už jsme je jenom viděli…?
Leshýci si postupně posedali do kruhu a poslouchali. Postupně nám došlo, že jsme něco podobného našli tehdy, když jsme hledali hůlku černého prince. Že by se tu usídlila Slunečnice? No jo, to by dávalo smysl. Bytůstky se ukázali celkem užitečné. Za příšerami nás odvést nechtěli, ale svojí paní prý přivedou. Lepší, než za nimi lézt do těch trnů.
Po delší době skutečně dorazila Slunečnice. Tak jsme pokecali, zavzpomínali na staré časy a tak. Byla ráda, že jsme…se zastavili na návštěvu, ehm…V její vesničce plné malých Leshi připravujících se na boj s masožravýma kytkama jsme se utábořili a nabídli jí pomoc s otravnou obří kytkou. Stejně by nám zacláněla u vstupu do podzemních tunelů, tak jsme se rozhodli pro trochu zahradničení. Profession (gardener) anyone? Na kytku jsme s sebou vzali pár místních říct hrdinů, obránců vlasti. Vesměs zloději a podvodníci, kterým Slunečnice nabídla útočiště. Stačilo mírně apelovat na jejich smysl pro povinnost a sounáležitost, ten tasený meč byl jen takový kosmetický doplněk. A tak jsme šli.
Připlížili jsme se k doupěti kytky a té potvoře se nás skoro podařilo překvapit, Najednou vyrazila ze země obří zelená tlama s kořeny a začala vše omotávat šlahouny. Oggy k ní samozřejmě naběhl a začal do ní bušit hlava nehlava. Gildan na ní naházel pár sněhových koulí a bylo. Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem si málem ani neuvědomil, že se pohybuju nějak rychle. Jo a od příště se budu před bojem preventivně mazat sádlem!
Oggy si zbytek kytky naložil na záda a vrátili jsem se do vesničky. Hrdinní obránci práskli do bot při první známce nebezpečí, tak jsme alespoň posbírali jejich motyky. Slunečnice měla radost.
Druhýá den jsme se vypravili do těch tunelů, které by prý měli vést ven z labyrintu. Procpali jsme se dírou v zemi a hned za rohem narazili na velmi realistickou sochu Černého prince. Umělecký dojem nám ale zkazili dva stíny, které se z ní vynořili a vrhli se na nás. Já boj s nimi snášel docela dobře, ale Oggymu se nějak rozklepali nohy. Gildan se jako vždy statečně držel vzadu:-)
Po boji se stíny se od sochy Prince oddělil jeho plášť. Prohlédli jsme si sochu a chyběli na ní další dvě věci – náramek a náhrdelník. Kdo tu asi tak byl před námi, hm? Zatracení gnómové. Prohledali jsme zbytek podzemí a našli stopy po nábytku, vypadalo to, že tu kdysi někdo pohodlně bydlel. V jednom koutě jsme ale našli temné jezírko s tekutiou připomínajíc ty stíny. Tak jsme ho preventivně vypálili. Jen jsme si vzali pár lahviček s sebou.
Po prohlídce jsme vyrazili po schodišti směrem ven z bludiště, a na koho tam narazíme? Na tu zatracenou gnómku!. A chce se s námi paktovat, mrcha. Prý že její kamarádíček král jí dal pár facek, když mu přinesla naší knihu a bráchu dokonce šoupnul do vězení. A dělala, že si musíme navzájem pomoct. No, netřeba říkat, že jsme z toho návrhu byl celý odvařený. Ale když na vás míří bleskem, tak máte trochu jinou perspektivu. Takže se nás stanou hrdinové Lambertu. No, zase dostaneme naše věci zpátky.
Musíme teď zjistit, proč se místní vládce chová tak divně. Prý to má něco společného s Daggermarkem, možná místním vládcem Ranalcem. Takže výprava za Kočičím pokladem se odkládá, jedeme zpět do Daggermarku. Taky proto, že jistý elfí kouzelník v Daggermarku zapomněl tu zatracenou kočku, kterou budeme potřebovat!
Když jsme přijeli do Daggermarku, tak nás přivítala hromada novinek. Za prvé, místní policejní kreslíř by nenakreslil správně ani kobylu, na tom plakátu mám nos úplně blbě. Ostatní taky, ale na těch není co zkazit. Zadruhé, někdo zabil Johana, prý my. A asi jsme to z Tymonu udělali dost mizerně, protože ta odměna byla dost nízká. Samozřejmě jsme zvědavě vlezli zamaskovaní do města a obhlédli si to tam. Johanův dům je střežen stráží a holky z hospody jsou pryč. Jdeme spát, ráno moudřejší večera. Alespoň si můžu hrát s pláštěm, na který Gildan furt chmatá…

View
Cesta do Maashinelle a exkurze labyrintu
11th session

23.11. 2015 (8. Erasu 4696 AR)
Družina vyřešila pochůzku v Tymonu. Další den něco nakupovali, až na Oggyho, který se v poledne vrátil po boku s mohutnou vlčicí, kterou pojmenoval Queen. Show must go on. Všichni se shodli na tom, že ve městě asi už nic nezmůžou, a tak se vydali na sever podle původního plánu. Antrax i Loreena se někde zapomněli, a tak Gildan, Kvothe a Oggy cestovali jen ve třech.
Kus cesty za zdmi Tymonu zaslechli zvuky boje. Připlížili se k místu, odkud vycházely a dostali se opět do vypálené vesnice, kde proti sobě stáli čtyři Razmirani a čtyři ženy, které by jeden tipnul na vesničanky, tedy nebýt toho, že čarovaly a oháněly se dýkami se znakem oka. Takže Gyronna versus Razmir. Trojice dobrodruhů chvíli pozorovala vývoj a připravovali se vyřídit vítěznou stranu. Oggy se zkoušel proplížit kolem spáleného domu, ale všimli si ho, čímž se boj vlastně zkrátil. Gildan jim nejdřív asi dvakrát řekl, aby se laskavě vzdali. K tomu se nějak neměli, tak chtěl kouzlem zacílit dva razmianské kultisty, ale ve finále je dva pouze zranilo, dorazilo jednu z žen a druhou oslepilo, bohužel pro ni. Zatím se náš empatický ork vypořádal s prvním kultistou, přiběhnul do vřavy a citlivě poslal další z žen do říše snů. Kvothe sundal druhého kultistu, Gildan třetího a ten poslední díky lektvaru neviditelností utekl. Kvotheho útok do prázdna mu v útěku nezabránil a Gildanova sněhová salva naslepo ho bohužel buď netrefila, nebo mu toho nezvládla dost udělat. Gildan Razmirany fakt nenávidí a za tím neviditelným ještě hulákal něco o falešném bohu. Poslední z žen se vzdala.
Během jejího výslechu se družina dozvěděla, že se chtěly pomstít tábořící skupince kultistů za vypálenou vesnici. Také dost rezolutně hlásala, že Gyronna je nepřítel Tří sester. Na to měl Gildan kousavou poznámku, tak mu ta vesničanka plivla do obličeje. Mrtvá kněžka měla u sebe svatý symbol Gyronny, dýku se skutečným okem. To normálně mrkalo, slzelo a navíc se samo rychle léčilo. I o dýce se přeživší žena rozpovídala. Nakonec ji družina celkem bez újmy propustila na svobodu a Kvothe dokonce tu omráčenou vyléčil. Nepřítomnost Antraxe má pozitivní vliv na úmrtnost nepřátel našich nepřátel.
Příští den Gildan detailně prozkoumal dýku. Zkusil, jestli ho Gyronna skrz ni poslouchá. Další plivanec do obličeje byl výmluvnou odpovědí. Takže mrkající dýka, co umí plivat.
Během nocí se držely hlídky. Všichni měli pocit, že je někdo sleduje. Ale po prohlédnutí okolí… nikde nikdo.
Dobrodruzi šli nejkratší cestou a to znamenalo přes Lambreth, kde po třech dnech dorazili do hlavního města a vpluli do první slušně vypadající hospody. No a na koho tam hned nenarazili? U vedlejšího stolu seděla gnómka Nevet Maesner se svým bratrem Cenestinem, což jsou přátelé (a rádci) krále Lambrethu. Kvothe se kouzlem porozhlénul po magických aurách. Na otázku, co se děje, neodpověděl. Gnómka po nově příchozích pokukovala a když se střetnul její a Oggyho pohled, ork se osmělil a vyrazil směrem k nim. Chvíli se bavili a Nevet pozvala i Gildana a Kvotheho k jejich stolu. Oggy se hned začal vyptávat a shánět po práci. Nakonec Nevet práci nabídla. Cenestin je správcem Labyrintu, ve kterém žijí jedovaté rostliny a kam se posílají trestanci. Jenže toto místo se jim vymklo z kontroly a oni potřebují někoho, kdo tam udělá čistku. Peněz nenabídli málo, tak družina nabídku přijala. Sourozenci vedou výpravu z Lambrethu proti Sevenarches, tak dali Gildanovi svou pečeť jako záruku, kdyby se dobrodruzi zdrželi v labyrintu natolik, že by je mezitím propásli.
Další den, vybavená, připravená a natěšená stanula odvážná trojka dobrodruhů v bludišti tvořeném magicky vytvarovanými rostlinami a dřevinami. Tak nějak se sotva rozkoukali, že bludiště začíná napravo, ale to už jim v cestě stáli dva již známí gnómové a všem třem obmotávalo nohy oživlé trní seslané Cenestinem. Strhnul se boj. Bylo těžké se vůbec pohybovat, natož se hned gnómům nějak postavit. Oba vrhali mocná kouzla. Gildan se držel vzadu a jelikož byl připraven na sklony kytek mít šlahouny a pořád s nimi něco omotávat, tak z těch větví a všeho nakonec Kvotheho magií nějak dostal. Tomu se povedlo společně s Oggym nakonec nějak proklestit cestu až k Nevet, jejíž bleskové orby létaly všude kolem. I Gildan se přidal a vrhnul po ní kouzlo. Nikdo z hrdinů ale nedokázal magií chráněné gnómce něco udělat. Když měla oba bojovníky přímo vedle sebe, jen pokynula rukou a její kulové blesky v momentu dokončily dílo zkázy. Nakonec i Gildan ztratil vědomí.
Družina se po nějaké době probrala. Živá a vyléčená. Vzali jim peníze, ale jinak jim skoro nic nechybělo. Až na Knihu soumraku…

View

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.